Nebyli jsme zalezlí ale jen v chatce, i přes střídavé počasí jsme si našli dost aktivit, co v Tatrách dělat. Po příjezdu jsme se ubytovali a chtěli zbytek upršeneého dne využít alespoň na krátkou procházkou do Demanovské doliny. S pláštěnkami a nepromokavými botami. Jenže jsme nepředpokládali, že voda z hor a vydatný déšť budou mít takovou sílu, že nám zahradí jinak dostupnou pěší cestu. Místní nám poradil, ať to raději otočíme. Jinak tu ale máte za lepšího počasí hned několik turistických stezek na procházky lesem a objevování místních přírodních krás. Snad někdy příště :)

Místo doliny jsme si zajeli na salaš Krajinku, kde koupíte lokální ovčí sýry, klidně i domácí vajíčka a co si musíte odnést, jsou domácí pagáče. My se zásobily žinčicou, ovčími sýry a nemohla bych odejít bez bryndzy. Nejlepší suvenýr ze Slovenska. Hned vedle mají i restauraci, kam můžete zajít na oběd a večeři.

Druhý den jsme výšlapy do hor vyměnili za výlet do Oravy na Oravský hrad. Bylo pořád zataženo, takže na nějaké výhledy z vrcholků hor jsem mohla ještě chvíli zapomenout. Oravský hrad je super, celý okruh zabral myslím něco kolem hodiny a nejlepší výhled máte úplně z nejvyšší věže.

A protože v okolí bylo hned několik možností na koupání a sanouvání, naordinovali jsme si příjemný relax. Pro mě zaslouženě. Zajeli jsme si do lázní Lúčky. Klidné malé městečko s termálními prameny uprostřed lesů. Ani v areálu tou dobou nebylo moc lidí. Bylo ještě před hlavní sezónou. My si nejvíc dopřávali voňavé sauny, kterých tu mají hned několik, včetně páry a ledové vody v bazénku. Nejlepší je ale stejně ta horká voda ve velkém venkovním bazénu. Já bych tu mohla trávit klidně celý den a vůbec nic by mi nechybělo. 

Následující den už nám konečně svítilo sluníčko. To nás přimělo zabalit batoh na tůru a vyrazit ven na Poľanu (1890 m). Vyráželi jsme z Mikulášské chaty v Demanovské dolině. Trasa byla dole celá promočená od dubnového tajícího sněhu. Myslím si, že teď už to bude v pohodě. Párkrát jsme museli přeskakovat i říčku, která zahradila jinak schůdnou turistickou stezku. Ale dali jsme to. 

Horší část nás čekala k vrcholu, kdy jsme se brodili sněhem. Jeden úsek trasy byl tak nebezpečný, že jsme to vzali přímočaře nahoru a plazili se po keřích a trávě, která v tu dobu byla jistější, než chůze po mokrém s něhu se strmým svahem hned pod vámi. Ale zvládli jsme to. Ty výhledy, za ty trochu toho dobrodružství stojí, ne..? Dali jsme sváču, čaj a pokračovali z vrcholu Poľany, přes Dereše až na Chopok. Jdete celou cestu po hřebenech a střídají se vám super výhledy. Za jasného počasí tu je fantasticky. Ale i ta zima má něco do sebe. Byli jsme tu skoro sami. 

Na Chopok jsme se už jednou škrábali. Byla to brzká ranní tůra z Liptovského Mikuláše. Tahle trasa na nižší vrchol Poľany a pak pro hřebenech, je ale o něco příjemnější. Nesmíte minout chatu na Chopku, vaří tu samé pecky. Nepropásněte jejich makový závin, který je možná ještě lepší než ten z La Petit. My si dopřáli horkou zelňačku, která nás zasytila po několika hodinovém výšlapu. Dolů jsme to vzali sešupem po zadku pod lanovkou. Výhoda zimní turistiky. To nám ušetřilo dost času. Do chatky jsme dorazili ještě před stmíváním, kde na nás čekal krb a dlouhá koupel. Zasloužená odměna :)

Poslední den odjezdu jsme si naplánovali výlet do Demanovské jeskyně. Nevšimli jsme si ale, že o svátcích a pondělcích nefungují. Byli jsme už na místě, ale vracet se nám nechtělo. Tak jsme si to vyšlápli lesem po stezce směr Pusté.

Trasa je dobře schůdná a není nijak extra náročná. Jen ji nedoporučuji těm, co se bojí výšek, protože některé úseky jsou po dost úzkých pěšinkách. Byly jsme nahoře asi za 1,5 hod. Ten výhled, co se před váma najednou otevře, je prostě nezapomenutelný. Na jedné straně vidtíte Chopok, Ďumbier v Nízkých Tatrách a když se otočítě zády, v dáli na vás vykujjí Vysoké Tatry. Uvidíte i Lomnický štít. Všechno jako na dlani. Lehla jsem si tam do trávy a slunila se, jen se mi pak nechtělo zvedat a jít stejnou cestou dolů k našemu autu. Mám raději, když jdeme nějaký okruh, než když se musíme vracet odkud jsme přišli. Tady se ale nedalo moc vybírat. Dolů jsme si to skoro seběhli. Kdo chodí častěji, ví, že běh je kolikrát příjemnější na sestup, než chůze, při které děsně namáháte kolena. 

Čím jiným zakončit tenhle výlet, než slovenskou klasikou - pirohami. Kdo ochutnal zatím jen tradiční halušky s bryndzou, musí zkusit tuhle i verzi. Zamilujete si je. My se na ně stavili v Kolibě u Tří studniček. Takové tradiční místo, žádné přiklášování, ale dobré poctivé jídlo.