Self Love

3/16/2017


Zase se mi hlavou honí jedno téma. Sebeláska, sebepřijetí a s tím související odpovědnost.

Nejdřív vám přiblížím, jak to mám sama se sebou. Nikdy jsem se sebou nebyla stoprocentně spokojená. Vyrůstala jsem v rodině, kde se kupoval šunkový salám a tukový rohlík. Do školy jsme měli ke svačině paštiku s chlebem a večeřeli klidně krupičkovou kaši. O víkendu se zase pekly a buchty a těma jsem se mohla doslova utlouct. Takže jsem se sice v pubertě vytáhla, ale tahle domácí strava na sebe nenechala dlouho čekat a objevily se tukové polštářky.  Cca v patnácti mi to seckvaklo, řekla jsem si dost a sebekriticky se na sebe podívala. Začala jsem jíst hodně zeleniny, ovoce, vyřadila pečivo a zapojila hodně pohybu. Do té doby mě k němu nikdo nevedl, ani škola se o to nezasloužila. Spíš jsem tělocvik doslova nesnášela. Jezdila jsem hodně na kole a zkusila i běhání. Výsledky se dostavily. Byla jsem posedlá cvičením a strašně si hlídala jídlo. To taky ale znamená, že jsem se vnímala úplně jinak, než bylo zdravé a dotáhla to skoro k anorexii. Když je vám patnáct, jste na vzhled strašně citliví. Neumíte se přijmout takoví, jací jste. Potřebujete mít někoho nablízku, kdo vám ukáže, jak se mít rád. Kdo vám dá lásku a potěší hezkým slovem. Já jsem někoho takového v té době naštěstí našla. Takže jsem se vrátila na svojí zdravou rovnováhu.

Tak uplynulo období, kdy jsem jídlo přestala už tolik řešit. Naopak jsem si ho začala užívat konečně bez výčitek a stal se ze mě takový gurmán. Pohyb jsem měla čím dál raději, jen jsem kromě váhy konečně objevila, že je fajn mít i nějaké svaly a vyrýsované tělo. Jednoho dne jsem zašla do posilky a už mi to zůstalo. Zkusila jsem držet jídelníček a tréninkové plány s trenérem. Dosáhla jsem sice svého maxima, alespoň v té době, ale taky jsem došla ke zjištění, že je to pekelná dřina. Ono když vám v dospívání strava nepomáhá a získáte tukové buňky, už je máte napořád. A zbavit se jich moc nejde, jen si je můžete pohlídat. Takže jsem zobala spalovače, dřela 4x až 5x týdně v posilovně, běhala a jedla to, co bylo napsáno na papíře. Žádná zábava, ale pěkná nuda a odříkání. Už ani nevím, jak dlouho jsem to dokázala vydržet. Když mi ale jeden den začaly padat vlasy, řekla jsem si dost. Zvolním. Budu si jídlo zase užívat, budu socializovat, protože ať chcete nebo ne, to s jídlem a pitím dost souvisí. Takže jsem začala více žít. To sice znamenalo ztratit tu vysněnou postavu, ale vnitřně sem byla více spokojená. Hlavně zdravá i s pár kily navíc.

Jak to mám dnes? Pořád nejsem tam, kde bych chtěla být. Už nemám tak pevnou vůli hlídat si všechno, co jím. Ono to ani moc dobře nejde, když děláte v práci, kde vozíte jídlo online. To jsou pořád nějaké vzorky od dodavatelů. V pondělí klobásky a párky, v úterý čokoláda, ve středu raw dorty, ve čtvrtek jogurty a v pátek buď někdo něco slaví nebo napeče. Odolávejte věčně v tomhle prostředí...prostě to moc dobře nejde. Teď bych teda ráda shodila ty nabraná kila za dobu, co v téhle práci jsem. Takže plánuji, jak se do toho pustit. Mimo to chodím pravidelně každý týden cvičit. Střídám crossfit, posilku, jógu a o víkendu běhám. Oblíbili jsem si chození v horách, takže i a výletech jsem v pohybu. Pohlídat si to jídlo a možná jsem tam, kde chci být. Tak mi držte palce.

Co z toho vyplývá? Že sebeláska je proces. Je to dlouhodobá konfrontace s námi samými. Proces sebepřijetí, dospívání, získávání zkušeností a důležitějších hodnot. Naučit se v tom chodit, přijmout se i se všemi nedokonalostmi. Je to sakra těžká práce, ale pozitivní je, že s věkem je to čím dál lepší. Jakmile se začnete zabývat důležitějšími věcmi v životě, budete o sobě přemýšlet jinak. Ne tak často a ne v tomhle kontextu. První nemoc, problémy s klouby, zlomeniny a další nepříjemné zdravotní problémy vás naučí, že zdraví je vážně důležitější než dokonalá postava. Budete respektovat svůj tělesný typ, protože jak možná víte, jsou ti, co jsou vytáhlí už od dětství, pak ti, co mají pár kilo navíc a těžko shazují. I ti, co můžou spořádat vagón jídla a pořád vypadají stejně. Zjistěte, kam spadáte vy a nebojujte proti tomu. Naopak se tomu přizpůsobte.

A pak jsou tací, co jsou dokonalí. Mají super tělo, ideální proporce a vypadají jako z časopisu. Ať už to získali dřinou nebo od přírody, jsou nám někdy trnem v oku. Proč? Protože občas zapomínají na to, jak na ostatní můžou působit. Vemte si, že je vám patnáct nebo míň a někdo z řad těhle skoro modelů si začne stěžovat, jak je se sebou nespokojený. Jak má zalité břicho, na kterém se rýsují čtverce a nevejde se do oblečení. Co si z toho ta křehká duše, jakou jsem byla i já, může odnést? Nestačilo by při těhle sociálních výlevech mít více zodpovědnosti? Vždyť by si mohli uvědomit, že mají na ostatní určitý vliv. A ten může být jak pozitivní, tak i negativní. Představuju si svou fiktivní dceru, která na břiše objevila první faldík a pak uvidí tohle. Už vidím, jak odstrkává talíř s večeří a potajnu vyhazuje svačiny. Je hrozně těžké proti tomu bojovat, když na vás ta dokonalost křičí odevšad. Vím, že se to lepší, ale rozhodně se ideál dnešní krásy jen tak ze dne nezmění...

Pojďme se nad tímhle tématem alespoň zamyslet a chovat se s citem k ostatním i k sobě. Přestaňme kritizovat něčí nedostatky. A místo toho raději myslet více na zdraví. Zdraví znamená pohyb, dobré pestré jídlo a psychickou vyrovnanost. A už to pak nemusí být o skloňování centimetrů, váhy, diety apod. Tyhle slova bych vymazala ze slovníčku. A když už budete chtít někoho zachránit před hranolkami z mekáče, raději to dělejte pozitivní cestou. Nehejtujte něčí nadváhu, ale ukazujte lepší způsoby. Stejně jako když se vám podaří zhubnout, přiznejte barvu a ukažte, že to nebylo zadarmo, že vás to stálo hodně sil. A když za vaše shozená kila může nemoc a zhubli jste nezdravě, prozraďte to na sebe. Dokážete tím ostatním, že i vy jste reální normální a máte svoje slabiny.

Když už jsem toho na sebe tolik práskla, tak se podělte i vy. Budu za to ráda :)

Marco Polo wool coat (secondhand), DIY dres, F&F turtleneck, HM hat, Gucci bag, Zara boots


You Might Also Like

15 komentářů

  1. Hele já začala být spokojená až když jsem to přestala řešit, obědvám spagety, svacim rohlík a vecerim párek nebo krupicovou kaši a jsem happy jak nikdy :-D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proč ne, i to je způsob. Pokud nestrádáš na kvalitní bílkoviny, minerál a vitamíny, tak OK...

      Vymazat
  2. Ja postavu mivala vzdycky skoro zadarmo, po tricitce se to ale trochu zmenilo, tak jsem pridala vic pohybu a posledni dobou se snazim i lip jist aby vysledky staly za to.. ale mas pravdu, je to hrozna drina, kazdy den se mi s tim chce seknout, jit si sednout na pizzu celou ji sezrat a zapit dvanactkou ;))) ale zatim drzim, sem tam lehce zacheatuju, a to docela dobre funguje, proste si dat neco dobreho, makro nefriendly, ale neprehanet to. Ono se stim telo nejak popere, ale odmitnout bramborak od mamy? Nejsem blazen, to se pak za odmenu pekne znicim ve fitku, to me fakt bavi ;))) hlavne musi cloveka ten dany pohyb bavit bez toho to nema cenu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. JJ, mě baví oboje. Jak dobré jídlo, tak i pohyb. Když si přesně dám něco prasáckýho, tak mi to nedá a přidám pohyb. prostě ta rovnováha musí někde být. Ale u mě je to tak, že se v tom jídle musím hlídat mnohem víc. Stačí jeden víkend na Moravě s víně a jídlem od rána do večera a do dvou týdnů mám 2 kila nahoře :D Nespravedlivý.

      Vymazat
  3. Ja uplne spokojena nejsem, ale moc to neresim. Smazim se udrzovat rovnovahu, ale sladke snidane si jen tezko odpiram. Nez omezovat hodne v jidle, to radeji pridam pohyb.
    Clovek se musi mit naucit rad takovy jaky je a vazit si zdravi. Presne jak pises. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takže bys raději měla o pár kilo svalů víc? Doufám, že ne opačně :D

      Vymazat
  4. Ráda bych byla o kapku vyšší, aby se mi lépe tančilo s manželem, ale boty na platformě to řeší. Nejsou tak hezké, ale pomáhají. V mém věku jsem ráda, že obleču kousky, když mi bylo dvacet. Zdraví a duševní pohoda je nejdůležitější.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mít takovou postavu v tvém věku, tak si pískám. Ale hlavně ti v dobrém závidím tu tvou hřívu. Ta předčí i těch pár centimetrů, co ti chybí. Co já bych za to dala :)

      Vymazat
  5. Ja vzdy sportovala, takze ve skole atletika a po skole volejbal. Jedla jsem co chtela a postavu vubec neresila. Kdyz jsem prestala zavodne sportovat, tak uz si nemuzu dat jako driv 2 rohliky k snidani, k svacine tatranku, pak knedlo zelo vepro, nejake sladke a chipsy a pak jeste palacinky k veceri. Jim porad dost, ale take dost sportuji. Bohuzel to neni zadarmo. Ale radeji budu mit fyzicku a par kilo navic nez byt vyhuble nic. Moc pekny clanek Jani. Tyto pohledy do duse blogera jsou vzdy zajimave. Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Marti. Že si měla pohyb odmala je super. Takhle bych si to zpětně přála. Tělo pak v pubertě a dospívání funguje úplně jinak. Můžeš si přesně dovolit se tolik nehlídat v jídle a není na tobě vidět každý rohlík navíc. To bohužel není můj případ. Já abych zase zhubla, tak bych musela jíst hodně striktně...třeba mě to ale s jarem zase chytne.

      Vymazat
  6. Taky jsem z podobného prostředí jako ty, kde se jídlo moc neřešilo, jedlo se tučně a hodně sladkostí. Já jsem k tučnému nikdy moc netíhla, ale smažené jsem měla ráda. Sladkosti byly moje slabina. Nikdy jsem tlustá nebyla, ale řešila jsem hodně silnější nohy a zadek. Měla jsem ale od puberty 38, takže žádná tragédie.
    Samozřejmě jsem se srovnávala s kamarádkou, která měla 36. Ale postupem času jsem pochopila, že velkou váhu mají taky geny. Že ta moje kamarádka má hubené oba rodiče, že má drobnější kosti...
    Postupem času jsem během VŠ našla svou vlastní cestu. Sladké si dám ráda, koláč nebo zákusek neodmítnu, ale už to nemusím mít každý den. A taky jsem přestala kupovat sladkosti v supermarketu. Když mám na večer na něco chuť, dám si hořkou čokoládu a skleničku vína. Jím i dost ovoce a zeleniny, vařím lehčí jídla. Jen se sportem by to chtělo víc přidat. Chodím na jogu a snažím se hodně chodit pěšky. Zas plánuji začít běhat, ale až bude večer, když přijdu z práce vidět. Potmě se bojím.
    Moje mamka je obezní. Nemyslím si, že by jedla hodně, ale spíš jí špatné věci. Vím, že už jí nezměním, ale snažím se jí občas ukázat taky zdravější alternativy. Teď jsem jí např. koupila rostlinné pomazánky z Lidlu a říkala mi, že si je taky občas koupí. Moje starší sestra strašně nechce vypadat jako mamka. Bohužel to vzala docela extrémně a je nepřirozeně hubená. Málo jí a vypadá pořád unaveně. K večeři jí třeba jen jogurt. To by mi absolutně nestačilo.
    Já se snažím volit nějakou rovnováhu, tak abych byla spokojená - ani vyhublá ani tlustá. Taky jsem přemýšlela, jak holkám předat nějaký rovnovážný přístup - jak bych to třeba chtěla předat jednou své dceři - tak aby neměla nějaké velké mindráky...
    R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když už mlsat, tak kvalitně. Taky si raději dám dobrou čokoládu nebo skvělé červené víno.

      Moje mamka je taky při těle. Říká, že jr to věkem, ale jen tím omlouvá, jakou stravu jí. Plno sacharidových příloh a mastného. Ale zase se jí nedá nic upřít. Vyrůstala v době, kdy se váha neřešila, pravidelný pohyb a dobrá strava už vůbec ne. Nemá to jako zvyk, tak už se nebude předělávat.
      To já zase moc dobře vím, že člověk může svou postavu a hlavně zdraví ovlivnit vším co dělá a nedělá. Tak jak se k sobě chováme se nám později vrátí. Takže zůstávám u pohybu, více méně zdravého jídla a budu doufat, že po horách budu lézt až do padesáti :D

      Vymazat
  7. Jani, každý máme něco. Vždycky jsem chtěla darovat krev, ale 50 kg mám tak dva měsíce v roce. Celý život poslouchám, že se mám najíst, že jsem hrozně hubená (měřím 159 cm a jím porce za dva, nikdy jsem si nic neodříkala). Obléct si šaty bez rukávů? Nemyslitelné. Mít se ráda a nebrat si zlé řeči k srdci? Těžké. A tato neláska se odráží i na mé pleti, která mi to hned dává sežrat. A tak se snažím mít se ráda, neposlouchat řeči ostatních, podívat se do zrcadla a říct si: mám se ráda. A musím přiznat, že šití mi v tom pomáhá, když mi pod rukama něco vznikne (však to jistě znáš sama ;)) Držím pěsti všem, kdo na sobě pracují :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. PS: Lidi by si měli uvědomit, že když někoho kritizují za to, že je tlustý nebo hubený, bolí to úplně stejně. Bohužel hubeným se nikdo neostýchá to říkat do očí desetkrát za den :(

      Vymazat
  8. To je taky extrém a chápu, jak tě to musí štvát. Nedej na ostatní, ale hlavně na sebe. Nikdo jiný tě totiž nezná lépe. pokud nemůže připravit, zjišťuj příčiny. Je to vždycky o tom vyzkoušet více možností, ale opatrně. Cpát se masem a tučnými věcmi, asi nebude jediná možnost. Ideální je dělat sport, kde má možnost zesílit a nabrat nějakou svalovou hmotu. I vyhublá holka s vyrýsovanými svaly vypadá mnohem líp, než když na kostech nic nemáš.

    OdpovědětVymazat

Like us on Facebook

Flickr Images